Bohumil Eliáš st. (1937—2005) byl v kontextu české scény ateliérového skla 20. století jednou z nejvýraznějších postav, tvůrcem, který se svou mnohotvárnou originální tvorbou zapsal i do světového kontextu moderní umělecké sklářské tvorby jako nezaměnitelný autor a vážená umělecká osobnost.
Eliášův přirozený umělecký talent se rozvíjel studiem na SUPŠ sklářské v Železném Brodě, poté v letech 1957—1963 v ateliéru monumentální malby a skla prof. Josefa Kaplického na VŠ uměleckoprůmyslové v Praze. Zde měl čas rozvíjet své malířské vnímání a již od počátků dynamický styl práce s barvou, ale současně se vyhranilo i autorovo zaměření ke sklu. Do budoucna toto vzájemné propojení
výtvarných oblastí určilo nastálo podstatu Eliášovy umělecké tvorby.

Zásadním mezníkem pro vývoj jeho sklářské tvorby byl rok 1975. Pro realizaci oken do gotického kostela Panny Marie použil jako první princip horizontálního vrstvení tvarů vyřezávaných z plochého skla.
Tento výjimečně efektní způsob práce se sklem následně uplatnil v řadě monumentálních realizací
v architektuře. Zároveň se vrstvení desek skla stalo i jednou z hlavních poloh jeho privátní tvorby volných skleněných plastik. Nejprve byly založeny na hře plastických tvarů, modelovaných tříštivými lomy
světla na hranách. Od počátku 90. let však začal uplatňovat na jednotlivých vrstvách malbu pro vytvoření efektu iluze hlubokých vnitřních prostorů ve hmotě bloku. Tvary redukoval na jednoduché válce či
hranoly upravované broušením. Vznikly tak jakési stély, monumentální ve své mlčenlivé strohosti.

Malířské cítění tvořilo jednotící základ Eliášovy umělecké osobnosti a proto se paralelně vedle tvorby
ze skla pohyboval i v poloze malířské. Až do poloviny 80. let měly obě polohy své specifické a odlišné výrazy. Obě výtvarné cesty se prolnuly do nové formy v roce 1985, kdy se mu naskytla příležitost uplatnit
svou dramatickou malbu na vyfouknuté duté tvary. Začaly vznikat práce, využívající pro malbu prostorovou formu skleněného tvaru a uplatňující i jeho specifické světelné vlastnosti. Tato díla znamenala pro
Eliáše konečné spojení malířské polohy se skleněnou plastikou.

Výchozím bodem Eliášových malovaných skleněných objektů — obrazů byly od 90. let ohýbané a reliéfně tvarované desky plochého skla. Skleněný tvar se stal nositelem malovaných kompozic, využívajících veškerou mnohotvárnost autorova originálního projevu. Sklo umožnilo malbě obejmout prostor,
vneslo do ní magickou světelnou hru lazur a trojrozměrné rozvinutí do imaginativních prostorů mimo
realitu objektu samého.

Umělecká tvorba Bohumila Eliáše byla od svých počátků živelnou erupcí potřeby tvořit. Nehledal nové
formy pro pouhé ozvláštnění své tvorby. Volil nezvyklé postupy a spojení intuitivně, proto, že je cítil
jako nutnost pro naplnění své myšlenky. Užíval si naplno expresivní barevnosti a tvarové rozmanitosti.
Autorova více než čtyřicetiletá a nesmírně plodná umělecká dráha se uzavřela náhle, v momentu, kdy
začínal se svým pověstným výbušným opojením z tvoření rozvíjet nové podoby své tvorby, formoval
další odlišný výraz ve skle i v malbě. Jeho plastiky a obrazy zůstanou ve sbírkách desítek našich i zahraničních, veřejných i soukromých sbírek uchovány jako díla výjimečně invenčního a solitérního umělce světového formátu.